Pád Konstaninopole, 1453
Dionysios Hatzopoulospřeložil: Miroslav Bajgar
Když Muhammad II (1451-1481) dosedl ve věku jedenadvaceti let na trůn osmanských sultánů, jeho první myšlenky se obrátily ke Konstantinopoli. Hlavní město bylo vše, co zbývalo z kdysi mocné křesťanské Římské říše a jeho přítomnost uprostřed dominií silných nových vládců římských plání, byla zárodkem nebezpečí. Během prvotních pokusů politicky izolovat byzantské hlavní město, demonstroval nový sultán své diplomatické schopnosti, když podepsal smlouvy s císařovými nejdůležitějšími západními spojenci, s Uhry a s Benátčany. Přesto si byl vědom toho, že tato dočasná opatření mu zajistí manévrovací prostor pouze na omezenou dobu. Aby uštědřil konečný uder skomírajícímu zbytku Byzantské říše, musel jednat rychle. Byl tak zaměstnán svým projektem, že, podle současného řeckého historika Michaela Dukase, jím byla jeho mysl naplněna dnem i nocí. Úspěšná expedice proti jeho nepříteli karamanijskému emírovi Ibrahimovi poněkud pozdržela jeho plány. Zpět ve svém hlavním městě Hadrianopoli byl v květnu 1451 a zde uvedl do pohybu svůj velký projekt. Prvním krokem bylo izolovat byzantskou metropoli jak ekonomicky, tak vojensky. Už během zimy 1451 započal nábor schopných stavitelů obeznámených s vojenskými stavbami a opevněními. Jejich úkolem bylo vybudování mocné pevnosti na Bosporu. Její výstavba, na níž dohlížel sám sultán, započala v půli dubna 1452. Byla postavena na evropské straně v nejužším bodě průlivu a původně byla nazývána „Hrdlořez" (Boghaz-kessen), později byla známa také jako Rumeli Hisar. Byl to mohutný komplex silného opevnění, jehož úkolem bylo svým dělostřelectvem neprodyšně uzavřít cestu do a z Černého moře pro všechny západní a byzantská plavidla. Nová pevnost doplnila pevnost postavenou na anatolském břehu za doby sultána Bayazida (1389-1402) asi devět kilometrů jižně od Konstantinopole, která byla známa jako Anadolu Hisar. Přítomnost těchto pevností dávala každému jasně najevo, že sultán je skutečný vládce průlivu. Od nynějška všechny lodě plující do Černého moře musely platit clo. Pokud odmítly, byly potopeny. Koncem roku 1452 se jedna benátská loď pokusila proniknout průlivem bez zaplacení požadovaného cla. Byla potopena pevnostními děly a její třicetičlenná posádka byla zajata. Důstojníci a námořníci byli odvedeni k sultánovi, který nařídil jejich okamžitou popravu. Tento čin byl benátskou a janovskou vládou správně interpretován jako předzvěst nepřátelství, které mělo brzy propuknout. Přes tyto poznatky a vědomí, že nové obléhání Konstantinopole započne každým okamžikem, na to obě italské republiky, které byly právě pod politickými a ekonomickými tlaky uvnitř vlastních hranic, reagovaly bez valného zájmu.
Pomoc Konstantinopoli byla omezená. Pod velením statečného Giovanniho Gustinianiho Longa se do byzantského hlavního města na dvou janovských lodích připlavilo kolem 700 dobře ozbrojených mužů. Lodě připluly do města 29 ledna 1453 a Gustiniani byl okamžitě přijat hlavou císařova velení obrany. Čtyři stovky jeho mužů byly najaty v Janově a tři sta dalších na Janovany ovládaném ostrově Chios. Gustinianiho muži tvořili největší kontingent ze západu. Také Benátky povolily císaři najmout jednotku krétských vojáků a námořníků, kteří si během obléhání počínali velmi hrdinně. Bývalý metropolita kyjevský a Všeruský isidor, kardinál římské církve, který přijel do Konstantinopole jako papežský legát, najal v Neapoli dvě stovky vojáků na papežovy náklady. Několik dalších statečných mužů se připojilo k císařovu poslednímu boji. Maurizio Cattaneo, bratři Boochiardové, Paolo, Antonio a Torio, kastilský šlechtic don Francisco de Toledo, německý inženýr Johannes Grant a také osmanský princ Orhan, který žil v Konstantinopoli.
Bez svého zázemí a kompletně odříznutá od svých námořních cest, byla Konstantinopol odsouzena ke zkáze. Přes sporadické a opatrné byzantské pokusy zabránit její stavbě byla Rumeli Hisar dokončena v září 1452. Obyvatelstvo zablokovaného města si vyložilo její dokončení jako neomylný znak toho, že poslední zápas byl zahájen. Když císař Konstantin XI. Palaeologus (1449 – 1453) poznal, že veškeré kontakty s osmanskou stranou byly přerušeny, nařídil uzavřít městské brány.
Poslední byzantský císař narozený roku 1404 byl synem císaře Manuela II. Palaeologa (1391 – 1425) a Heleny Dragašové, srbské princezny. Jeho bratr John VIII. (1425 – 1448) doufal, že přijetím sjednocení církví a očekáváné západní vojenské pomoci dokáže zastavit kolaps svého státu. Odcestoval do Florencie, kde vedl řeckou delegaci, která obsahovala největší světské a církevní myslitele helénismu 15. století. Po dlouhých a ohnivých rozpravách tam 6. července 1439 kardinál Giuliano Cesarini a arcibiskup Bessarion Nikéjský přečetli latinsky a řecky Akt sjednocení. Přes tento oficiální dokument a císařovu snahu uvést jej v život, byl konce nevyhnutelný. Celá dohoda byla byzantskými obyvateli vnímána jako podřízení se papežství a zrada ortodoxní víry. Přislíbená křížová výprava, která měla zachránit Konstantinopoli se 10. listopadu 1444 zhroutila na bojišti u Varny v Bulharsku. O 4 roky později, 31. října 1448, psychicky zlomený a zbavený svých iluzí John VIII. abdikoval. Protože neměl žádné děti, imperiální koruna přešla na jeho bratra Konstantina, který byl v té době vládcem na Peloponézu. Korunován v katedrále v Mistře, svém hlavním městě, 6. ledna 1449, nový a poslední křesťanský římský císař vstoupil o dva měsíce později, 12. března, do izolované imperiální metropole.
Vojensky nevýznamná, ekonomicky závislá na italských námořních republikách, doufající v západní pomoc a novou křížovou výpravu, čekala byzantská říše nebo spíše její hlavní město, hlava bez těla, na nevyhnutelné. Díky silné a hrdé osobnosti svého posledního vládce, který by v jiných dobách mohl být silným císařem, získal politický konec středověkého řeckého státu a fyzický konec jeho vůdce mýtické rozměry.
Za starověkými zdmi Konstantinopole pokračoval nový císař v politice svého bratra, nemohl však dělat o mnoho více. Proto, přes nepřátelské reakce většiny městské populace, se pokusil oživit Akt sjednocení tím, že ho veřejně vyhlásil 12. prosince 1452 v katedrále Hagia Sofia. Z vynuceného prohlášení však nevyplynuly žádné praktické výsledky. Přes Konstantinovy závěrečné apely k papeži a západním spojencům nebyla nikdy uskutečněna žádná křížová výprava a ani jiná podstatnější pomoc. Sliby a vyjádření sympatií bylo všechno, co mu bylo směrováno. Ovšem v žádném případě nežil dost dlouho, aby jej dostihly. Ve skutečnosti ještě vprostřed května 1453 benátský senát stále jednal o zaslání flotily do Konstantinopole. Dokonce janovská kolonie Pera, která byla na dohled od města, se pokusila zůstat neutrální. Pokusila se, ale neutralita jí nepomohla, jakmile sultán přemohl římského císaře. Jediná věc, na které záleželo obyvatelům města nyní, když se blížil konec politické svobody a začínalo dlouhé temné období okupace, bylo udržování tradice svých předků.
Městská populace na začátku obléhání včetně uprchlíků z okolí dosahovala cca. 50 000 lidí. Za obrovskými zdmi byla obydlená území oddělena jedno od druhého poli, sady, zahradami nebo dokonce pouštními úseky. Nejvíce obyvatel žilo v oblasti přístavu podél Zlatého rohu na dohled od janovské kolonie Pera. Městská posádka obsahovala 5 000 Řeků a kolem 2 000 cizinců, většinou Janovanů a Benátčanů. Giustinianiho muži byli dobře ozbrojeni a vycvičeni, zbytek se skládal z menších jednotek dobře vycvičených vojáků, ozbrojených civilistů, námořníků, dobrovolníků z cizích komunit a také mnichů. To, co obránci postrádali v tréninku a ve výzbroji, to získávali v bojovém duchu. Většina z nich byla také zabita v boji. Několik nízkokaliberních děl používaných obránci se ukázalo jako neefektivní. Přes nesouhlas s jeho církevní politikou a s tím, co vnímali jako kapitulaci papeži, většina civilistů císaře mocně podporovala. Jiná alternativa byla totiž katastrofická. Lidé, muži i ženy, se zúčastňovali na opravách zdí a hloubení příkopů, dobrovolníci obsazovali pozorovací stanoviště, byly soustřeďovány zásoby jídla. Zlaté a stříbrné předměty uchovávané v kostelích byly rozpuštěny za účelem ražby mincí, aby mohli být vypláceni cizí žoldnéři. Městský přístav Zlatý roh byl uzavřen obrovským řetězem. S výjimkou asi 700 italských obyvatel města, kteří uprchli na palubě 7 lodí v noci na 26. února, je nikdo jiný nenásledoval. Zbytek obyvatelstva, Řekové i cizinci, bojovali až do hořkého konce.
Sultánova armáda se začala formovat počátkem roku 1453 na adrianopolské pláni. Vojska pocházela ze všech částí říše. Více než 150 000 mužů včetně tisíců příslušníků nepravidelné armády mnoha národností, kteří byli přilákáni vidinou loupení ve městě, bylo připraveno zautočit na Konstantinopoli. Pravidelné jednotky armády byly dobře vyzbrojeny a měly i kvalitní výcvik. Jádrem osmanské armády byly ovšem elitní jednotky jáničářů tvořené vojáky v mládí unesenými svým křesťanským rodičům, násilím obrácenými na víru a poté trénovanými jako profesionální vojsko. Armáda obléhatelů měla k dispozici velký počet děl, z nichž jedno, umístěné později naproti vojenské bráně sv. Romana, vynikalo svou velikostí a očekávalo se, že v této oblasti způsobí velké škody na obranných zdích. Armáda doprovázená zástupy fanatických dervišů se začala pomalu sunout směrem ke Konstantinopoli. Několik menších měst v blízkosti hlavního města, které byly stále ještě pod řeckou nadvládou, bylo sultánovou armádou brzy obsazeno. Z těchto měst odolávala déle pouze Selymvria.
Během prvního dubnového týdne začala osmanská vojska obsazovat předem určené pozice před městskými hradbami. Sultánův stan byl umístěn severně od veřejné brány Sv. Romana, blízko řeky Lycus. Stan stál přímo naproti 5. vojenské bráně, známé pod názvem vojenská brána Sv. Romana. Sultán nařídil, aby jeho největší dělo bylo umístěno právě do této oblasti. Aby se zabezpečila ochrana vojska proti nenadálému výpadu z města, byl před osmanskými jednotkami vyhlouben příkop a zemina z něj byla použita k tvorbě valu, na jehož vrcholu byla ještě vztyčena dřevěná palisáda. 12. dubna připlula od Gallipolli osmanská flotila a utěsnila obléhání i od moře. Skládala se přibližně z dvou set lodí různé velikosti a výtlaku. Muhammadovým admirálem byl bulharský odpadlík Suleiman Baltoghlu. Císař rozmístil své jednotky nejlépe jak mohl. S počtem obránců, které měl k dispozici, bylo nemožné pokrýt celý rozsah městských hradeb, jež měly délku více než 22 kilometrů. Nicméně všem bylo jasné, že hlavní útok bude nepřítelem veden podél vnitrozemských zdí dlouhých asi šest kilometrů. S výjimkou oblasti Blachernae na severovýchodním konci pevninských zdí, bylo město chráněno ve vnitrozemí trojitou zdí s hlubokým příkopem vpředu a od moře, včetně přístavu Zlatý roh, pak jednoduchou zdí.
Na základě toho, kolik mužů měli k dispozici a podle kritických úseků v obraně hradeb, Gustiniani s většinou svých mužů, stejně jako císař a jeho nejlepší jednotky, zaujali pozici kolem vojenské brány sv. Romana, kde se předpokládalo těžké poškození hradeb velkým dělem a kde se také následně očekával hlavní osmanský útok. Janovský bailo (hlava benátské komunity v Konstantinopoli) Girolamo Minotto a jeho krajané byli pověřeni obranou oblasti Blachernae, kde se nacházel císařský palác. Minotto a jeho muži stáli proti evropským jednotkám Karadža Paši. Směrem přes Zlatý Roh, vlevo od Pery, stály, připraveny zasáhnout, vojska Zagaros Paši. Velkokníže Luke Notaras se záložní jednotkou zaujal pozici blízko hradeb v sousedství Petry v severovýchodní části města. Další rezerva byla umístěna nedaleko od chrámu Svatých Apoštolů, kousek od centra města. Většina vojáků byla rozmístěna na a za vnitrozemskými hradbami. Zdi podél moře byly obsazeny jen velmi řídce. Aby ochránil vstup do přístavu, rozkázal Alviso Diedo, velitel malé flotily obránců, aby deset lodí zaujalo pozici za řetězem.
Věren islámské tradici, požadoval sultán nejprve kapitulaci města za slibu ušetření života jeho obyvatel a respektování jejich majetku.V hrdé a odhodlané odpovědi císař sultánovy požadavky odmítl. Téměř okamžitě poté zahájila osmanská děla palbu. Nepřetržité bombardování brzy pobořilo úsek hradeb blízko Charisiovy brány, severně od pozice císaře. Jakmile přišla noc, všichni, kdo toho byli schopni, spěchali opravovat poškození. Mezitím se osmanské jednotky pokoušely zaplnit vodní příkop, hlavně v oblasti oslabených úseků hradeb, které byly neustále ostřelovány. Další vojáci začali s pokusy o podminování slabších částí zdí. V přístavu zatím selhal první pokus osmanské flotily, který měl prověřit reakci obránců.
Až do konce obléhání nepřestala osmanská děla střílet na hradby. Způsobila jejich těžké poškození a obránci ze všech sil, aby toto poškození omezili. Vyvěšovali na zdi balíky slámy, svazky kůže. Nic nepomáhalo. Těžce poškozeny byly hradby v údolí Lycusu, nedaleko císařova postavení. Příkop přede zdmi zde byl obléhateli téměř zaplněn. Za ním vztyčili obránci palisádu. Noc co noc přicházeli muži i ženy z města, aby opravili poškozené úseky hradeb.
První přepad začal v noci na 18. dubna. Tisíce mužů zaútočilo na palisádu a pokusili se ji spálit. Gustiniani, jeho muži a jejich řečtí spolubojovníci bojovali udatně. Výborně vyzbrojeni, chráněni brněním a bojujíc na omezeném prostoru, po čtyřech hodinách krvavé řeže uspěli v odražení nepřítele.
Ráno v pátek 20. dubna se na Marmarském moři, blízko Konstantinopole, objevily čtyři velká plavidla, naložená zásobami pro obležené město. Tři z nich byly janovské a jedna, veliká nákladní loď, řecká. Jméno řeckého kapitána bylo Flantanellas. Baltoghlu okamžitě vyslal svou flotilu, aby na lodě zaútočila a zajala je. Operace vypadala jednoduše a brzy byly také lodě obklíčeny menšími osmanskými plavidly. Všichni obyvatelé města, kteří nebyli zaměstnáni obranou, spěchali na pobřežní hradby, odkud mohli sledovat nevídané divadlo. Samotný sultán na koni, jeho důstojníci a také nespočet vojáků se vyhrnulo na pobřeží, aby se podívali na bitvu. Rozrušen na nejvyšší míru a neschopen se ovládnout vjel sultán za křiku rozkazů na Baltoghlua až do mělké vody. Za neustálého boje tlačily velké lodě menší osmanská plavidla kupředu a s větrem v zádech byly nyní velmi blízko jihovýchodního cípu města. Pak vítr ustal a mořský proud začal lodi unášet směrem k pobřeží, na kterém stál sultán a jeho vojska. Boj pokračoval. Křesťanští námořníci chrlili na nepřátelské posádky balvany, oštěpy a další druhy střeliva všeho druhu, včetně řeckého ohně. Všechny čtyři lodě se dostaly tak blízko sobě, že mohly být svázány jedna s druhou a vytvořit tak mohutný plovoucí hrad. Se západem slunce se znovu zvedl vítr a křesťanské lodě, klestíc si cestu masou a vraky nepřátelských plavidel, vpluly do Zlatého Rohu pozdravovány tisíci obyvatel města stojících na hradbách. Příští ráno byl Baltoghlu odvolán sultánem, který zuřil tak, že nařídil, teď už bývalého admirála, stít. Nešťastného admirála pak nahradil Muhammadův oblíbenec Hamza Bey.
Tato událost ujistila sultána a jeho velitele, ž město musí být oblehnuto mnohem těsněji a že je potřeba eliminovat námořní síly obležených. Muhammadův geniální plán, zformulovaný ještě před událostmi z 20. dubna, počítal s přemístěním části jeho flotily dovnitř Zlatého rohu. Zatím tisíce dělníků už nějakou dobu pracovaly na komunikaci vedoucí od Bosporu, podél hradeb Pery, až do místa zvaného Údolí pramenů na pobřeží, severně od Pery. Ke zděšení obležených se 22. dubna objevilo dlouhé procesí lodí usazených na dřevěných podstavcích tažených množstvím volů i mužů po cestě do oblasti přístavu. Zhruba sedmdesát lodí bylo vpuštěno do Zlatého rohu.Představitelé obrany města okamžitě svolali krizovou schůzku. Bylo probíráno množství různých plánů, až bylo konečně schváleno pokusit se nepřátelské lodi ve Zlatém rohu spálit. Po sérii odkladů byl plán konečně uskutečněn v noci na 28. dubna. Plán byl ale prozrazen kýmsi z Pery a úplně zklamal. Po zásazích osmanských děl utrpěly křesťanské lodě těžké ztráty. Zhruba čtyřicet námořníků zajatých nepřítelem bylo pak popraveno.
Přes toto selhání se však situace ve Zlatém rohu více méně stabilizovala. Mnohem lepší námořní výcvik a kvalitnější lodní konstrukce na straně obležených nedovolovala lodím Hamza Beye způsobit řeckým jednotkám vážnější ztráty. Přesto byla celá sultánova myšlenka vojenským úspěchem. Vždyť právě v roce 1204 křižáci zaútočili a dobyli město právě od moře a Řekové na to nezapomněli. Obávali se, že situace by se mohla opakovat.
Ve vnitrozemí pokračovalo bombardování. Další části hradeb se zhroutily a s příchodem každé noci všichni spěchali, aby utěsnili díry a trhliny ve zdech nebo posílili palisády postavené nyní na mnoha místech. Ke všemu se navíc začaly tenčit zásoby jídla a příslušní nadřízení se snažili ze všech sil o jeho rovnoměrnou distribuci. Nejhorší však bylo, že pomoc nepřicházela. Všichni vyhlíželi a čekali až se na obzoru objeví plachty lodí ze západu připlouvajících z Dardanel. Počátkem května byl vyslán rychlý člun s rozkazem pátrat v Egejském moři po spojenecké flotile a se vzkazem jejímu veliteli, aby si pospíšil.
Během noci na 7. května byl vyslán nový útok proti poškozenému úseku hradeb, kde stál Gustiniani a jeho muži. Útok selhal a pak znovu 12. května přišel a selhal další. Tento byl uskutečněn v místě, kde se hradby Blachernae spojovaly se starými theodosiánskými. Mezi tím pokračovalo hloubení podkopů a protipodkopů. Občas se boj přenesl do podzemí. Občas se také tunely zhroutily a zasypaly kopáče.
23. května se do města vrátil člun, který byl vyslán, aby hledal křesťanskou flotilu. Jeho posádka přinášela špatné zprávy. Nikdo nebyl v dohledu. Obránci byli sami, žádná pomoc nepřicházela. Námořníci z člunu, věrni své povinnosti, se však přesto rozhodli vrátit se do ztraceného města. Potom co Konstantinovi rádci poznali, že všechno je ztraceno, naléhali na císaře, aby opustil město. Stále ještě mohl uprchnout a hledat pomoc. Jeho otec, Manuel II, udělal totéž roku 1399, v době, kdy město bylo pod blokádou sultána Bayazida. Císař však o tomto návrhu odmítl diskutovat. Už se rozhodl zůstat ve městě, bojovat za něj a zahynout spolu s ním.
Tou dobou kolovaly v osmanské táboře zvěsti o tom, že Benátčané konečně mobilizovali svou flotilu nebo o Uhrech chystajících se překročit Dunaj. Obléhání pokračovalo a jeho konec byl v nedohlednu. Sultánův vezír Halil Chandarli měl o obléhání pochybnosti už od samého počátku. Obával se intervence Západu a na celou operaci se díval s úzkostí. Během setkání sultánových poradců, které proběhlo 25. května, řekl vezír sultánovi, aby se obléhání vzdal. Jeho pokračování by podle něj mohlo mít neočekávané následky pro osmanské zájmy. Sultán, jehož také trápilo prodlužování celé operace, se však konečně rozhodl pro zahájení generálního útoku na Konstantinopol. Byl podporován svými mladšími veliteli jako byl Zaganos Paša, křesťan konvertovaný na islám. Halil byl přehlasován a všichni účastníci se shodli na pokračování obléhání.
Zatímco dělostřelectvo pokračovalo bez přestání v ostřelování hradeb, přípravy k velkému útoku, který měl začít v úterý 29. května, byly urychleny. Příkop naproti zhrouceným hradebním předprsním byl zaplňován dalším materiálem, byly rozděleny útočné žebříky. Představitelé Pery byli varováni před poskytováním jakékoli pomoci obleženým. Sultán přislíbil spravedlivé rozdělení pokladů nalezených ve městě. Podle tradice mohla vojska beztrestně rabovat dobyté město po tři dny. Ujistil své jednotky, že úspěch je nablízku, obránci byli vyčerpaní, některé úseky hradeb ležely v troskách. Měl to být hromadný útok podél celé linie vnitrozemských hradeb, stejně jako v oblasti přístavu. Pak byl vojsku vydán rozkaz odpočívat a doplnit své síly.
Uvnitř města si všichni uvědomovali, že nadešel velký okamžik. Během pondělka 28. května byly dodělány poslední opravy hradeb a palisády v poškozených úsecích byly posíleny. Za smutečního zvonění kostelních zvonů se občané a vojáci ve městě přidávali k dlouhému procesí v jehož čele byly neseny relikvie vyzvednuté z kostelů. Zpívajíc žalmy v řečtině, italštině nebo katalánštině, ortodoxní, katolíci, muži, ženy, děti, vojáci, civilisté, kněží mniši a jeptišky věděli, že zanedlouho je čeká smrt, proto se usmiřovali mezi sebou, s bohem, s nekonečnem.
Když procesí skončilo setkal se císař se svými veliteli a představenými města. Ve filosofickém projevu řekl svým posluchačům, že přišel konec jejich doby. Jeho řeč v zásadě obsahovala myšlenku, že je potřeba být připraven stát tváří v tvář smrti, když musíme bojovat za svou víru, svou zemi, svou rodinu a svou nezávislost. Všechny čtyři důvody byly nyní přítomny. Dále svým posluchačům připomenul, že oni, potomci starých Řeků a Římanů, musí následovat své velké předchůdce. Musí bojovat a obětovat se beze strachu. Žili ve skvělém městě a musí teď být připraveni při jeho obraně i zemřít. Stejně jako on, který byl připraven zemřít za svou víru, město a lid. Poděkoval také italským vojákům, kteří město neopustili ani v jeho posledních chvílích. Stále ještě věřil, že posádka dokáže nepřítele odrazit. Všichni musí být statečnými a hrdými bojovníky a splnit svou povinnost. Poděkoval všem přítomným za jejich příspěvek k obraně města a požádal je o odpuštění, pokud s nimi někdy jednal bezcitně. Mezitím byl chrám Hagia Sophia zaplněn. Tisíce lidí směřovaly ke katedrále. Uvnitř sloužili ortodoxní a katoličtí kněží mši. Lidé zpívali žalmy, jiní nezakrytě plakali, další prosili jeden druhého o odpuštění. Vojáci, kteří právě nesloužili na hradbách odešli do chrámu také. Mezi nimi byl na krátký okamžik spatřen i císař. Lidé se zpovídali a účastnili se svatých přijímání. Pak ti, kteří měli bojovat odjeli nebo odešli zpět na hradby.
Z katedrály odjel císař do paláce v Blachernae. Tam požádal své služebnictvo o odpuštění. Povzbudil emocionálně otřesené muže a ženy, opustil palác a odjel do noci na poslední inspekci obranných pozic. Pak sám zaujal bitevní pozici.
Útok začal po půlnoci na 29. května 1453. Jedna vlna útočníků za druhou se valila na obránce. Bitevní vřava doprovázená zvuky bubnů, trumpet a píšťal zaplňovala vzduch. Zvony městských chrámů začaly zběsile zvonit. Rozkazy, křik a zvuk trumpet otřásaly nocí. Nejprve přišly nepravidelné jednotky, nespolehlivé, multinárodní zástupy křesťanů a muslimů přilákaných možností obohatit se na loupení města, posledního velkoměsta Římské říše. Útočili skrze celou linii opevnění a byli masakrování tuhými profesionály bojujícími pod velením Gustinianiho. Bitva trvala dvě hodiny a pak se nepravidelné jednotky v nepořádku stáhly zanechávajíc za sebou neznámý počet mrtvých a raněných.
Jako další přišly anatolské jednotky Išaka Paši. Ti se pokusili zdolat palisády. Bojovali houževnatě, dokonce se zuřivě pokusili prolomit kompaktní sbory obránců. Omezený prostor v němž se bojovalo pomáhal ovšem obráncům. Mohli se rozhánět svými meči a palcáty doleva i doprava a také střílet ze svých zbraní do masy útočníků bez nutnosti mířit. Skupina útočníků prorazila mezeru mezi obránci a na okamžik se zdálo, že se dokáží dostat do města. Byli ale napadeni císařem a jeho vojáky a brzy byli zničeni. Také tento druhý útok selhal.
Nyní ale přišli Jáničáři, disciplinovaní, profesionální, nelítostní bojovníci, výtečně vycvičení, připravení zemřít za svého pána a vládce – sultána. Zaútočili na teď již vyčerpané obránce a probíjeli se vpřed přes těla mrtvých a umírajících muslimských a křesťanských vojáků. Pak náhle skupina nepřátelských vojáků neočekávaně vnikla do města skrze malou výpadovou branku zvanou Kerkoporta v hradbách Blachernae, v místě, kde se tato hradba připojovala na trojitou zeď. Kolem branky propukly boje, když se obránci snažili eliminovat vetřelce.
Byl už téměř den, první světelné paprsky ještě před východem slunce začaly osvětlovat oblohu, když střela z muškety zasáhla Gustinianiho. Projektil prorazil jeho brnění a Gustiniani padl na zem. Byl otřesen svým zraněním a psychicky vyčerpán. Jeho bojový duch se vytratil. Přes přání nedaleko bojujícího císaře, aby neopouštěl svou pozici, přikázal janovský velitel svým mužům, aby jej odnesli z bojiště. Byla otevřena brána ve vnitřní zdi, aby skupina janovských vojáků mohla odnést svého zraněného velitele do města. Vojáci bojující blízko tohoto místa viděli otevřenou bránu, své spolubojovníky odnášející velitele do města a začali si myslet, že obranná linie byla prolomena. Všichni se nahrnuli do brány a zanechali císaře a řecké bojovníky o samotě mezi dvěma zdmi. Tento náhlý pohyb neušel pozornosti osmanských důstojníků. Vojskům byly vydány urychleně rozkazy koncentrovat útok na oslabenou pozici. Tisíce se jich vrhlo do kritického místa. Palisáda byla zdolána. Řekové byli nyní stěsnáni davy Jáničářů mezi palisádu a hradbu. Přicházeli další Jáničáři a mnoho jich dosáhlo vnitřní zdi.
Mezitím ještě více nepřátel proniklo dovnitř skrze Kerkoportu, kde obránci nebyli schopni eliminovat první vetřelce. Brzy se na hradbách objevily první nepřátelské vlajky. Císař se se svými veliteli zoufale snažil znovu sešikovat vojsko a vytlačit nepřítele. Bylo však příliš pozdě. Vlny Jáničářů následované dalšími pravidelnými jednotkami osmanské armády se draly otevřenými branami a mísily se s prchajícími a poraženými křesťanskými vojáky. Když císař poznal, že vše je ztraceno, odstranil své císařské insignie a následován svým bratrancem Teophilem Palaeologem, Kastilcem donem Franciscem Toledským a Johnem Dalmatem, se se svým mečem vrhl do moře nepřátelských útočníků, rozhánějíc se vpravo a vlevo v posledním aktu vzdoru. Nikdo je už nikdy neviděl.
Nyní už tisíce osmanských vojáků pronikaly do města. Mestské brány byly jedna po druhé otevírány. Osmanské vlajky se začaly objevovat na hradbách, věžích, na paláci v Blachernae. Civilní obyvatelé v panice prchali do kostelů. Jiní se zamykali ve svých domech, někteří pokračovali v boji na ulicích, davy Řeků i cizinců se snažily dostat do přístavu. Spojenecké lodi tam stále ještě byly a začaly teď shromažďovat uprchlíky. Krétští vojáci a námořníci ve třech věžích střežících vjezd do přístavu stále bojovali a neprojevovali žádné známky ochoty se vzdát. Nakonec museli osmanští velitelé souhlasit s příměřím a nechat je odplout i s jejich zbraněmi.
Bandy osmanů začaly s drancováním. Dveře domů byly násilně otevírány, soukromé příbytky byly vykradeny a jejich obyvatelé byli zmasakrováni. Obchody v městských tržištích byly vydrancovány. Vojáci se vloupali do mužských i ženských klášterů. Mniši byli zabiti, jeptišky byly znásilněny. Mnoho z nich spáchalo raději sebevraždu, aby se vyhnuly zneuctění. Zabíjení, znásilňování, drancování, vypalování, zotročování pokračovalo podle tradice dál a dál. Vojska se musela uspokojit. Hlavní vchod do chrámu Hagia Sophia byl vyvrácen a zástupy zuřivých vojáků vpadly na nešťastné věřící. Loupení a vraždění na tomto svatém místě trvalo hodiny. Podobný osud potkal věřící ve většině dalších kostelů. Všechno co mohlo být z výstavných městských budov sebráno, bylo novými pány Konstantinopole odneseno. Ikony byly zničeny, drahocenné rukopisy byly ztraceny navždy. Tisíce civilistů byly zotročeny. Vojáci se bili hlavně o mladé chlapce a dívky. Smrt a otroctví si mezi sociálními vrstvami nevybíralo. S šlechtici i rolníky se jednalo se stejnou krutostí.
V některých vzdálenějších oblastech, zvláště poblíže hradem podél Marmarského moře, jako v Psamanthii, ale také ve Zlatém rohu v Phanaru a Retrionu úspěšně vyjednávali místní mestští představitelé s důstojníky Hamza Beye o kapitulaci. A zatímco nepřátelští vojáci proudili do města skrze pozemní brány, otevřeli místní rybáři své brány také. Jejich jednání zachránilo život mnoha věrných občanů. Navíc nebyly znesvěceny jejich kostely. Mezitím posádky osmanské flotily opustily své lodi a spěchali do města. Obávali se, že pozemní jednotky seberou všechny cennosti. Kolaps jejich disciplíny dal křesťanským lodím čas odplout ze Zlatého rohu. Benátské, janovské a řecké lodi naložené uprchlíky, z nichž mnozí dosáhli lodí plaváním z města, odpluly na svobodu. Na jednom z janovských plavidel byl i Gustiniani. Loď opustil na ostrově Chios, kde také o několik dní později svému zranění podlehl.
Navečer prvního dne rabování už nezbylo nic, co by se ještě dalo ukrást. Sultán se svými vrchními veliteli a se svou jáničařskou gardou vstoupil do města odpoledne prvního dne okupace. Konstantinopol byly konečně jeho a ji už určil jako nové hlavní město své mocné říše. Projížděl se troskami města. Navštívil Saint Sophiu a nařídil ji přetvořit na mešitu. Také přikázal konec zabíjení. To, co viděl, byla zkáza, destrukce, smrt na ulicích. ruiny, znesvěcené kostely. Bylo to i na něj příliš. Říká se, že když projížděl ulicemi bývalého hlavního města křesťanské Římské říše, města Konstantinova, se slzami v očích zamumlal: „Jaké to město jsme to dali zničit!".
